Bavíme se se psy
Bavíme se - coursing
Naše první setkání s tímto tak neznámým sportem,že ani nevím,jak se správně vyslovuje.Celí natěšení jsme sháněli informace.Ťutě je ohromně rychlé,teď to světu předvede.Pán, co mi přivezl granule, má tři vipety a zkušenosti z chrtích dostihů,takže mi řekl o co jako go.Jen mě překvapilo,že z jeho tří psů evidentně dostihového plemene běhá jen jeden.Ne že by tamti dva byli fyzicky neschopní,ale jednoduše nechtějí.
Na trénink jsme jeli ve složení já a Vilda a Ťutě a Judyta.Já měla představu,že nás lidi coursingu znalí budou po výkonu uznale poplácávat po ramenou,jako:teda ty choděj,kdo by to byl řek...
Ale Vilda,když viděl střepec,hned ho napadlo,že za ním naši psi nepoběží.Byl metr dlouhý,z asi půl kila igelitu,a holky nejradši honí koňské vodítko(Ťuťátko),gumovou hračku(Judyta) nebo světýlko(Alíček,ale ta nejela).Akorát Čufina nejradši honí auta,což je velká legrace, hlavně tehdy,když nějaké jede pomalu a ona na něj, chudinka, musí čekat.
Co jsem viděla než jsme přišli na řadu,na coursing se hodí pes buď velmi inteligentní,či oddaný pánovi,který chce vyhovět a běží,když mu páníček řekne:běž!,nebo blázen honící vše a nebo chrt.Z těchto jsme neměli nic,protože Alík a Čufina zůstaly doma.Zapadly by do druhé kategorie,ne do té inteligentní.
Na trať měla vyrazit první Judyta.Na Běž nereagovala,tak jsem vyrazila já.Mého příkladu se nechytla a nadále mě jen jistila zezadu.Já jsem ale střepec odmítla honit,ten pán to sice brzdil,ale stejně je to rychlost! Přece se neuštvu.Zavolala jsem Vildu,aby mi poslal na pomoc Ťuťátko.Ještě že není Ťutě třeba bulmastif,to by vyvolalo ještě víc veselí mezi přihlížejícími,pro buldočka to neni až tak blbé jméno.No nicméně mi moc nepomohlo,byly obě zmatené a každá běžela jen chvíli,zatímco já jsem si vprostřed hřiště rvala vlasy.Možná by dopadlo líp,kdyby táhli místo střapce kočku.
Tímto jsme asi kapitolu coursing uzavřeli.Nezbývá nám než běhy typu Hurá páníček,popř.Hele mňamka.Ty nám fakt jdou.
Bavíme se - výstavy
Co jsou psí výstavy? Co člověku přináší předvádění exteriérových kvalit svého psa? Asi každému něco jiného. Mně přináší "bezpečný" adrenalin. Kdo nemá odvahu na bungee jumping, fyzické síly na slézání Everestu, pořádnou kapacitu plic na potápění k vrakům lodí, a přece by rád zažil vyplavení adrenalinu s pocitem (mírného) ohrožení, ten si výstavy bude pochvalovat. Neriskuje příliš své zdraví a nestojí to zas tak moc peněz, relativně. Zažije srdcebušení před vstoupením do kruhu,j ako by asi zažil před skokem z mostu. Když ale skočím z mostu na špatném laně, asi si už nebudu skok rozborovat. Když vystavím špatně psa, mám šanci na obohacení svého života. Nejdřív budu brečet, pak očerním rozhodčího, pak budu chtít prodat psa a bůhví co ještě. V různém pořadí nebo i naráz. Ale než dojedu domů, budu lepší člověk, který umí překonávat mnohá protivenství. Rozhodčí možná není tak špatný, naopak má na psy dobré oko, a psa mám ráda i přes jeho nedostatky. Hurá,jsem lepší člověk. Jen to s tím vystavováním nesmíme přehánět, protože tělo by si mohlo zvyknout a chtělo by adrenalinu pořád víc a víc ,až by nás to třeba dohnalo na ten most. A jestli je Váš pejsek ohodnocen dobře (tedy výborně)? Pak můžete jásat, pejska pusinkovat, nebo se tvářit jako že "to se dalo čekat", ale vždycky je to hezké pohlazení po duši. Možná by příliš mnoho úspěchů mohlo potencionálně vyrobit horšího člověka, ale takové riziko je v každém lidském počínání. Tedy směle na výstavu, a hodně štěstí.